Panoval císař Leopold I. habsburský. Panoval, ale tak, že za jeho císařování vypuklo v Uhrách velké povstání.
Povstalci bojovali jak mohli, ale to veliké vojsko, co proti nim císař poslal, nepřemohli. Nakonec byli poraženi. Ale to císaři a jeho rádcům ve Vídni nestačilo. Sotva povstání bylo potlačeno, císař se začal mstít. Trestal všechny, kteří do něho byli zapleteni, povstání tak či onak podporovali, a stačilo, že s ním třeba jen souhlasili. No žalářů bylo na to v rakouské říši dost a dost. Jak se divit, že mnoho lidí z Uher utíkalo, jen aby se vyhnuli trestu. Utíkali z té země též tři mladí bratři šlechtici, kteří se přidali k povstalcům a bojovali na jejich straně. Vzali, co mohli, nějaké peníze, klenoty, a v převlečení za obchodníky po tajných stezkách přes lesy se dostali až na Kravařsko do okolí Bartošovic. Šli už tak, šli celý den vysokým lesem, teprve při západu slunce se dostali na širokou louku. A na té louce zůstali stát. Ta krása před nimi! Dívali se na kouzelný úval řeky Odry, na lučiny a pole, na bílé dědiny s doškovými střechami, na osamělé dvorce. V zapadajícím slunci, kam dohlédli, všecko bylo ze zlata. Dívali se na ten div, dívali, až ten nejmladší z bratří zvolal: "Bratři, krásnější kout světa jsem neviděl!" "A já též ne!" připojil k tomu prostřední bratr. A ten nejstarší se rozhodl: "Co se budem nevím kam plahočit. Tady nás císař a jeho trabanti nenajdou. Dělejte si, co chcete, ale já zůstanu tady a bude." A bylo. Zůstal tam jeden, zůstal tam ten druhý i ten třetí bratr. Peněz ještě měli dost, tak si tu louku koupili, i nějaký ten les a pole k tomu. Vydávali se za nějaké obchodníky z Vídně nebo za něco takového. Však pod svícnem bývá tma a jejich vídeňští známí jim nějaké ty listiny s cizími jmény opatřili. Usadili se v nejbližším městě a na té louce si postavili velký dům, ale obyvatelé Hukovic a Bartošovic, když přišla na ten dům řeč, nenazvali ho jináč než zámeček. A vždycky jen zámeček a zámeček. Když zámeček tak zámeček, ti tři šlechtici se do něho nastěhovali a žili v něm pod cizími jmény několik let. Jak se živili, tak se živili, když bylo nejhůř, vždycky něco peněz odněkud dostali. Možná, že přece jenom nějaké ty obchody vedli. Ale jinak se do ničeho nepletli, žili si tu docela v bezpečí. To se ví, císař Leopold I. vládl i nad Čechami, Moravou a Slezskem stejně jako nad Uhrami, ale komu by napadlo hledat v těch třech pokojných obchodnících šlechtice, kteří bojovali v Uhrách na straně povstalců proti císaři a před jeho hněvem utekli sem na Moravu. Však Morava byla vždycky pohostinnou zemí! Snad by ti tři bratři a povstalci v tom zámečku v Oderském úvalu žili pokojně až do smrti, kdyby se jednoho dne nepřihodila taková příhoda. Bylo to v létě, jeden vandrovný šel přes Bartošovice do Nového Jičína. Měl hlad, měl žízeň, v kapse mu necinkal ani penízek, a tu vedle cesty na louce zámeček, no jako by ze země vyrostl. Toho hladového a žíznivého vandrovného zrovna trkl. Řekl si nahlas: "Á, tu bydlí nějací zazobanci. Tak jen dovnitř a požádej o nějaké to jídlo. Snad jim po obědě něco zbylo. A když bude i nějaký ten groš, vadit to nebude." Tak hajdy do vrat a do dveří. Bratři seděli právě u stolu po obědě. Snědli všecko, co jim kuchařka uvařila a upekla, ještě se ohlíželi, kde by co bylo. A tu příjde nějaký vandrovný a chtěl by též obědvat. Byli v rozpacích, nebyli v rozpacích, ten nejmladší vandrovnému povídá: "Škoda žes nepřišel o hodinu dříve, ten oběd bys dostal. Najeli jsme se tři, mohl se najíst i čtvrtý." No ten prostřední se omlouval ještě víc: "Oběd jsme ti snědli, ale ve spíži a ve sklepě už též není nic, tak tě nemůžem ani nakrmit ani napojit. Ale nic si z toho nedělej. Až přijdeš příště, najíš se, co budeš chtít." Ale ten nejstarší bratr, ten, co bděl nad jejich společnou pokladnou zvolal: "Hola, bratři, máme ještě jeden tolar. Co s ním? Víte co, dáme ho tomu vandrovnému a bude." Vstal, šel ke skříňce položené na římse krbu, vytáhl odtamtud tolar a ukázal ho svým bratrům. Ten prostřední z nich řekl: "Ale jen mu ho dej, jeden tolar nebo nic, proto už nezhubnem." Nejmladší, ten nejvíc prostořeký bratr, připojil: "I já jsem pro to. Beztak se na toho pyskače na tom tolaru ani podívat nemohu." Jak by ne, narážel na velký spodní ret císaře Leopolda. To na té minci byla vyražena jeho podoba. I ta jeho pyskatost byla na tolaru dobře vidět. Tak, pyskači jeden, marš za našeho zámečku ven! A hodili ten tolar i s císařpánem tomu vandrovnému. Pyskatý císař, nepyskatý císař, vandrovný lap tolar a pravil: "Škoda, že takových nemáte víc. To bych pane bral!" Poděkoval, jak uměl a šel po svých. Došel do Nového Jičína a hned do hospody. Ten tolar už ho svrběl v kapse. Byl tam, hned na stůl jídlo, hned na stůl pití, a jí a pije, jen se mu huba od ucha k uchu jako srp měsíce svítí. A co by si jednou v životě nedopřál? A potom platit. Jazyk z toho, co pil, se mu trochu pletl, co by ne, pochlubil se s tím, od koho ten pyskatý tolar dostal. A kdyby jen to, nesmlčel ani, jaké řeči od těch dobrých pánů v zámečku slyšel. Ti, co v té hospodě zrovna byli, jen po těch slovech lapali. Snad se jim smáli, snad nad nimi jen hlavou pokyvovali, ale jeden jako druhý povídali to dál. Povídali o tom pyskatém císaři dva, povídalo jich o tom deset, neuplynuly ani tři dni, povídalo o těch pyskatých tolarech celé město. Netrvalo dlouho, doneslo se to i na úřady. A když na úřady, tak i na policii. A bylo velké vyšetřování. Nedalo to ani tak velkou námahu a zjistili, kdo ty řeči o těch pyskatých tolarech pustil do světa. No to si přece císařpán nemohl nechat líbit. Jen to zjistili, hned si na ty tři bratry ze zámečku posvítili. Zatkli je, a to se ví, když už je měli pod zámkem, důkladně si je proklepali. Vyšetřovali i to, jak do Bartošovic přišli. A tak nakonec vyšlo najevo, že to nejsou žádní obchodníci z Vídně, ale tři uherští šlechtici, kteří v tom uherském povstání bojovali proti císaři Leopoldovi. A bojovali proti němu i v Bartošovicích. Aspoň svými řečmi o pyskatých tolarech a o tom ostatním. Tak, ptáčci, máme vás! Když to všecko vyzkoumali, ty tři bratry jaksepatří potrestali. Za účast v tom povstání v Uhrách a za toho pyskače na tom tolaru. Jak dlouho za to seděli ve vězení, to už pověst nevypravuje. A tak se pyskatý císař těm třem bratrům přece jen pomstil.