Utopený zvonek

Její obyvatelé se živili rybolovem z blízké řeky Lubiny a lovem zvěře v okolních lesích. Uctívali pohanské bohy a přinášeli jim oběti. Obilí pěstovali pouze ke své potřebě, jelikož nebyli zemědělci. Jednou přišel do osady cizinec a prosil o možnost usadit se zde, v čemž mu zdejší lidé vyhověli. Postavil si malou poustevnu, u níž si pověsil zvonek. Protože byl křesťan, každý den zvuk zvonku lákal několik zvědavých obyvatel, kteří se mu obdivovali. Muž je posléze začal učit o křesťanství a několik jich obrátil na svou víru. Tím si rozhněval muže, kteří se obávali o své pohanské zvyky a rozhodli se cizince vyhnat. Ten si chtěl ještě naposled zazvonit na zvonek, což mu bylo dovoleno. Pak jej však násilím odtrhli od zvonku a s vyhrůžkami smrti z osady vyhnali. Cizinec s věšteckým pohledem promluvil k pronásledovatelům, že jejich osada bude trvat tak dlouho, dokud bude zvonit zvonek. Ti však smyslu jeho slov nerozuměli. Již následující noci se přihnaly těžké bouřkové mraky a za obrovské bouře, jakou ještě nikdo nezažil, se proměnilo okolí v jezero, které ještě bylo napájeno vodou z Lubiny vystupující z břehů. Bez doteku lidské ruky, začal pojednou zvonit zvonek. Pak však blesk zapálil chýše a za burácení hromu zvonek utichl. Pouze několik málo lidí přežilo tuto katastrofu a ti roznesli zprávu o hrozné noci do vzdálenějších osad.
Od té doby se lidé háji vyhýbali. Vytvořily se tam hluboké tůně, kde prý sídlily bludičky a zlí duchové. Prý také bylo slyšet zvuk utopeného zvonku vždy, když se blížilo neštěstí.

Před první světovou válkou bylo toto místo majiteli z Nové Horky odvodněno a po vykácení starých dubů proměněno v ornou půdu. Po pozemkové reformě byla tato půda přidělena nájemcům se Stíkovce, Skotnice a Skorotína.